Thinking x Bullshits x Others

Jak ztratit rozum na koleji snadno a rychle

16. april 2017 at 1:17 | Dark Devil |  Others
Žít s 5 dalšími lidmi, který jste před tím nikdy neviděli a najednou s nimi máte strávit 4 měsíce v jednom bytě, kde sice máte pokoj sami pro sebe, ale stěny jsou tak tenké, že okupanti pokojů vedle toho vašeho by stejně tak mohli sedět u vás na koberci a rozdíl nikdo nepozná, může znít jako sranda... Haha... No..
 

Hrdinové dnešní doby

22. march 2017 at 1:06 | Dark Devil |  Thinking
Každý si pod slovem "hrdina" představí někoho nebo něco jiného. Někomu se vybaví jeho oblíbený superhrdina, někoho napadne člověk v okolí, nebo někdo o kom slyšeli v televizi, někdo, kdo vykonal nějaký odvážný skutek nebo jen nějakou maličkost, která se ale ukázala být velkým gestem a pro někoho je hrdina třeba "jen" člen rodiny, který se s něčím pere nebo popral, nebo je jen prostě něčím speciální.

Pro mě je, byla a vždycky bude, hrdinou moje babička z máminy strany. Nevím, čím jsem si zasloužila to, že jí mám ve svém životě, ale jsem za ní neskutečně vděčná. Ona je takový typ člověka, ke kterému si jdete pro radu, když nevíte, co dělat, taky je to ten typ člověka, ke kterému můžete přijít, když vám není zrovna do smíchu a ona ze všeho udělá vtip a nakonec se přistihnete, jak se hihňáte jako pětileté děcko naprosté blbosti a cítíte se líp.

Pamatuju si, že kdykoliv jsem měla nějaké trable ala "zaláskovala" jsem se do nového objevu, ona byla jediný dospělý člověk z rodiny, kterému jsem se odvážila o tom říct. Nikdy se mě na nic moc neptala, nechtěla vědět, co dělají jeho rodiče, jak ho znám, nebo co dělá za školu, prostě jen seděla a poslouchala mě mluvit o tom, co jsem si myslela, že je důležité, aby věděla (dneska se sama sobě musím smát) a když jsem skončila s mluvením, nikdy to nijak moc nerozebírala, sem tam dala nějakou "radu" nebo mě povzbudila, ale vždycky tyhle naše hovory zakončila: "A pokud je to hňup, tak ho kopni do pr****." Vždycky mě tím zaručeně rozesmála.
Dneska se sem tam ještě zeptá, jestli je nějaký nový objev, ale od chvíle, co mi bylo 18, tak nějak ty naše konverzace na tohle téma opadly. Občas mi to chybí.

Vždycky mě na ní fascinoval její přístup k věcem. Nezáleží na tom, jestli jí někdo naštval, nebo se nějak ztrapnila, nikdy si z toho nic nedělala. Mohla se na někoho opravdu rozzlobit a nelitovat ničeho, co ve vzteku "provedla". Nikdy se nezamýšlí nad tím, že možná nemusela být tak "krutá" nebo nemusela říkat tohle a tamto, vždycky se mi nad tím pozastavil trochu rozum, ale ona jen mávla rukou a řekla, že si to ten člověk v tu chvíli zasloužil a život je moc krátký na to, aby člověk litoval čehokoliv, co už se jednou stalo a zpátky se to nijak vzít nedá, a šla prostě dál. Kdykoliv se nějak ztrapní, a že se jí to daří docela často (aspoň vím, po kom to mám), vždycky to vezme s humorem a umí si ze sebe udělat srandu ještě víc. Tohle je velká část její osobnosti, kterou obdivuju. Myslím, že jsem vždycky taková chtěla být, nic moc si z ničeho nedělat, ale vím, že taková nikdy nebudu a proto si toho tolik cením na babičce, asi jsem se někde v hloubi duše tak trochu pyšná, že ona dokázala mít takový postoj, a jsem naštvaná na sebe za to, že já se k tomu nikdy nedostanu.

Čím je ale pro mě největším hrdinou?

Loni touhle dobou si celá naše rodina procházela na zrovna lehkým obdobím. Děda, který už dlouhá léta bojuje s rakovinou, na tom byl opravdu špatně a chvíli to vypadalo, že to bude už jenom a jenom horší. Pamatuju si ty hodiny tichosti strávené u stolu v kuchyni, kdy jsme tam jen prostě všichni seděli a neměli jsme tušení co říct. Nikdo se nechtěl smát, nikdo nechtěl brečet a tak mlčení bylo to nejlepší řešení.
Ze začátku za dědou do nemocnice mohla jenom babička, nikoho jiného nechtěl vidět, byl na tom opravdu hodně špatně a myslím, že kdyby se něco nakonec stalo, chtěl, abychom si ho pamatovali takový, jaký byl a ne takového, jakým se stal (během jen několika málo dnů ztratil hrozně moc váhy a vypadal, že se každou chvíli rozpadne). Nechápejte mě špatně, dědu mám ráda, hrozně moc a svým způsobem je pro mě hrdina taky, i když ne zrovna v tohle boji, protože on bojovat přestal ve chvíli, kdy odmítl brát prášky dávno před tím, než se tohle stalo, ale někdy soužití s ním je těžké. Občas na babiččině tváři můžu vidět, jak jí to ubíjí, vyčerpává a vysává to z ní pomalu život. Děda je typ člověka, který chce se mi všechno hotové, připravené a přesné, ale nehne pro to ani malíčkem, všichni to musí udělat za něj, pro něj a pokud možno co nejdřívě (nejlépe hned).

Bez ohledu na to, jak moc náročné ty věci jsou, nebo jak šíleně občas zní, nikdy jsem babičku neviděla, že by se mu postavila. Nikdy neřekla "ne, udělej si to sám", nikdy se s ním kvůli tomu ani nehádala. Bez ohledu na to, co si vymyslí, babička to prostě nějak udělá. Ať už o to požádá mě, sestru, mámu nebo kohokoliv jiného, vždycky to prostě nějak vyřeší. Možná je to od ní hloupé a občas si říkám, jak to může vydržet, protože být to já, tak už jsem asi souzená za vraždu (vtípeček), ale pro mě je to od ní hrdinství, protože bez ohledu na to, jak je občas děda hnusný (slova řežou hluboko), babička tu pro něj vždycky je a byla. Bez ohledu na to, kolikrát jí řekl, že se o něj nestará, že pro něj nikdy nic neudělá, ona to pořád snáší a staví se k tomu po svém. Bez ohledu čím si prošla ona, když byl děda v nemocnic a jak láskyplně k němu mluvila, když se nemohl skoro hýbat, pořád stojí silně a pere se s každým dalším dnem. Bez ohledu na to, s čím se přířítí moje teta (kapitola sama pro sebe), babička se s tím prostě vždycky nějak vypořádá (a ještě u toho stihne uvařit oběd pro všechny). A já jí za tohle všechno neskutečně obdivuju a neskutečně si jí vážím.

Jsem ráda, že je v mém životě a vždycky bude. A vždycky pro mě bude můj "super"hrdina v tričku s flekama (protože nikdy nemůže najít čisté tričko, i když je vyndané z pračky).

Den, kdy zmizelo slunce

14. march 2017 at 14:22 | Dark Devil |  Thinking
Jako by to bylo včera
a zároveň
milion let,
kdy stačilo
jenom málo
a změnil se celý svět.

Jako by to bylo dnes
a zároveň
se to vlastně ještě nestalo,
když se mi zdálo,
že naše slunce
svítit přestalo.

Prostě jednoho dne zmizelo,
bez vzkazu
bez jakéhokoliv znamení,
jediné, co po sobě nechalo,
byli lidé
zmatení.

A ti stále čekají,
kdy vrátí se zase zpět
a rozzáří celý svět
a dá nám trochu naděje,
že se vlastně vůbec nic
závažného neděje.

Co však dělat, než se vrátí,
moc nám toho nezbylo,
snad jen
pamatovat si ten

Den, kdy naše Slunce zmizelo.
 


Quo vadis

8. march 2017 at 10:30 | Dark Devil |  Shits
Kam kráčíš, můj živote,
pověz mi, kterou cestou se vydat mám?
Kdo na otázku mi odpoví
a koho se vlastně ptám?

Kam kráčíš, lásko,
kdo ublížil ti
a zlámal srdce tvé,
že na kousky je teď rozbité?

Kam kráčíš, osude můj,
čí jsou ty kroky, které sleduješ?
co nového pro mě sis přichystal,
a jsou věci, kterých lituješ?

Kam kráčíš, příteli,
je to už mnoho a mnoho let,
sotva teď znám tvoje jméno,
kdysi býval jsi celý můj svět.

Kam kráčíš, smrti
s kosou lesklou jak raní rosa?
Říkáš, že mám tě sledovat....

...už běžím, vesele, bosa.

But darling, nightmares are dreams too

8. march 2017 at 2:22 | Dark Devil |  Shits
Když mi bylo 15, usínala jsem s představou o tom, jak bude vypadat můj život po střední škole. Snila jsem o vejšce způsobem, jakým o tom sní každá naivní puberťačka, která netouží po ničem jiném, než se zbavit otravných rodičů, najít si lásku svého života a žít ten dobrodružný život sama za sebe. Hrozně moc jsem toužila odejít do Anglie a studovat vysokou tam. Vždycky to byla ta hlavní tématika mých představ a držela jsem se toho, jako by to bylo to jiné, pro co jsem žila. Jenže v té době to byla opravdu jenom ta představa a nikdy jsem nevěřila, že se to stane.

Sny se občas očividně plnit mohou. Dneska sedím ve svém pokoji na koleji uprostřed Anglie a sepisuju článek, o kterém se mi v 15 letech ani nesnilo. Jenže ne každý sen jde tak, jak byste si představovali a ne všechno je tak, jak se to dozvíte z internetu.

Nevím, proč jsem šla s představou, že Anglie je něco jiného. Že lidé jsou ti milý, hodný a přátelský a pokud potřebujete, tak vám pomohou, protože to mají v krvi. No, mají tam hodně věcí, ale nic z toho před tím jmenovaného to není. Lidé tady jsou naprosto stejní jako kdekoliv jinde (jen na vás nadávají v jiném jazyce, vy jim ze začátku ani moc nerozumíte, takže sranda). Přijde mi, že jakmile Angličan zjistí, že nejste z Anglie, ale odněkud jinud, jeho postoj k vám se změní o 180° a najednou vás vidí jako odpad, který zalhcuje jeho zemi, na kterou je tak pyšný. Považuje vás za uhlavního nepřítele, protože studuje v jeho zemi, aby ste mu ukradli práci, rodinu, děti, vnoučta a psa, a tak s vámi pak taky začne jednat. Někteří mají alespoň tu slučnost, že svou hru "Budu milý"" umí hrát dostatečně silně na to, aby si jí udrželi alespoň do té doby, než zahnete za roh, ale někteří vámi otevřeně opovrhují a ještě jsou na sebe hrdí. Pokud si tomuto typu náhodou dovolíte v něčem nerozumět, začne mluvit ještě rychleji, aby vám dokázal, jak moc sem prostě nepatříte.

Nepatřím sem. To vím i bez nich. Na jednu stranu mám chuť si sbalit všechno, co mám, vrátit se domů a žít si svůj nudný, potupný život ze svého malého pokojíčku, kde jsem strávila celý život, jenže nějaká část mě, kterou jsem objevila teprve nedávno, tu chce zůstat a naštvat je ještě víc.

(Ani nevím, proč se k tomuhle blogu vracím. Něco mi z tohohle skladiště chybělo v tom mém shnilém srdci.)

Was there such a time where I didn’t stand alone?

6. december 2015 at 23:57 | Dark Devil |  Shits
Once upon a time I swore I had a heart
Long before the world I know tore it all apart,
Once upon a time there was a part of me I shared
Years before they took away the part of me that cared

Měla bych jít spát a místo toho zase sedím tady a přemýšlím, jak si to všechno v hlavě urovnat a v blízko době se z toho pokud možno nezbláznit. Mám pocit, že ať se to pokusím napsat jakkoliv, nebo to dostatečně vystihovat to, co cítím a nikdy se to tomu ani zdaleka nepřiblíží.

Udělala jsem pár blbostí, ale kdo ne? Podělala jsem pár věcí, ale to se prostě stane. Nemůžu se do ničeho dokopat, ale to snad přejde? A nutím se do věcí, i když mi to nejde. (A vlastně jsem ani neplánovala, aby se tohle rýmovalo.)

Podívali jste se někdy na někoho a zjistili jste, že ho vlastně už vůbec neznáte? Jako by se vám měnil před očima a najednou člověk, o kterém jste mohli do nedávna tvrdit, že o něm víte spoustu věcí, najednou byl někdo jiný a najednou už vůbec nic nedávalo smysl?
Připadám si jako Alenka v říši divů, jen v trochu hororovém podání. Alenka v říši hororvých divů. Nebo něco na ten způsob. A místo bílého králíčka s vestou a kloboučkem je tu on. A zase jenom ON. Objeví se z ničeho nic, nabourá mi celý svět, nakřápne zdi, které jsem tak dlouho stavěla a pak zase odejde, jako kdyby se nic nestalo. Nevím, čím jsem si tohle zasloužila, ale klidně se toho vzdám.

Seděla jsem s rodinnou skvadrou v cukrárně u kafe a byla potichu jako vždy, což nikdy nikomu nepřijde divný, jen zrovna teď se asi nudili, tak se do mě pustili. Najednou mají všichni problém s tím, jak projevuju svoje emoce (podle nich je totiž neprojevuju vůbec), jsem prý jako nečitelná socha, jako bílá zeď, jako nepopsaná stránka.. cokoliv. Málem jsem se zasmála, když máma zamyšleně pronesla: "Vždycky jsi byla tak šťastné dítě a teď, když se na tebe podívám, mám pocit, že se něco změnilo." No ne, vážně ty fištrone? A to jsi na mě musela koukat přes 5 let, abys na něco takovýho kápla? *tleská* Jen jsem jí odmávla s úsměvem a jako vždy se s tím spokojila. A vlastně ani nevím, proč tohle píšu...

V pátek máme maturák. Tradá. Trochu se bojím a trochu se těším. Tak... asi držte palce.. please?



Naposledy

24. november 2015 at 19:44 | Dark Devil |  Others
Naposledy..
Jak pochopit to mám?
Naposledy..
Otočím se a utíkám.

Naposledy..
A stejně přeci znova
Naposledy..
Slyším tvoje tichá slova

Naposledy..
Chci ti říct
Naposledy..
Že nezbylo nám vůbec nic

Naposledy
a nikdy víc,
naposledy
vyjdu ti vstříc,
naposledy
a pak už budu pryč,
naposledy
a potom ztratím klíč
od všeho, co kdysi bylo mezi námi,
klíč, který zavřel staré brány
a nechal všechno za nimi.


Život bez kouzel?

16. november 2015 at 23:43 | Dark Devil |  Thinking
Co by byl život bez kouzel? Jen všední, obyčejný zapšklý den, kde se nic neděje, nikdy se nic nestane a všechno je pořád stejné. Že ale kouzla neexistují? Nikdo neříká, že kouzlo musí být nutně něco, co se stane, když mávnete kouzelnou hůlkou, nebo odříkáte podivnou jazyk motající formuli v latině a modlíté se u toho, aby jste se někde nespletli a místo vysněného porsche se vám neobjevil třeba slon.

Kouzla v životě mohou být i svým způsobem nepostřehnutelná, svým způsobem všední a svým způsobem nám nemusí vlastně ani přijít kouzelná. A každý jako kouzlo může považovat něco jiného.

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že plamen na svíčce je kouzlo, které byki způsobeno jiným kouzlem. Bylo pro mě záhadou, jak jednoduchý skluz dřevěné tyčinky po papírové krabičce může založit takový oheň a jak dlouho zvládne plápolat na svíčce, dokud pomalu nevybledne a kouzlo nepomine. (Alespoň do té doby, než mi to bylo ve škole správně fyzikálně vysvětleno a jedno kouzlo mi ze života zmizelo.)

Když nad tím tak přemýšlím, když jsem byla malá, bylo pro mě kouzelné skoro všechno. Přišlo mi jako kouzlo, když se záhadně pod stromečkem objevily dárky, které jsem nikde před tím neviděla a přišlo mi ještě kouzelnější, že Ježíšek přesně věděl, co chci. Přišlo mi kouzelné, jak svítila světýlka na stromečku, jak zamrzla voda na kalužích a jak se z nebe sypal hustý sníh, který dopadal na zem a vytvářel bílé závěje, které vypadali jako ušlehaná smetana. Jako děti hledáme kouzla úplně všude a spousta věcí nám přijde jako z pohádky. Než dopějeme a přijdeme na to, že všechno má nějaké vysvětlení. I to, co se nedá vysvětlit má nějaké vysvětlení, jen jsme na něj zatím nepřišli. (Ale lidstvo je tak hladové po odpovědích, že i tento problém bude nejspíše jednou ostraněn.)

Možná, že člověk ve svém životě trochu toho kouzla v nějaké formě potřebuje. Trochu něčeho záhadného > kouzelného, co mu ten život nějak zpříjemní, co mu ten život nějak obohatí. A pro děti je to vzduch, který dýchají. Protože dětství "bez kouzel" je jako život, který jen přežíváte.
A čím jsme dospělí, tím ten náš svět kouzel upadá a upadá a zmenšuje se a zmenšuje se a jednou možná úplně zmizí úplně a nám zbyde jen obyčejná život bez kouzel.

Jedna věc pro mě ale zůstane kouzlem navždy. A to, když padá hvězda.. Víte, jak se říká "Něco si přej?" Nevím jak vám, ale mně už se dvě věci, co jsem si přála splnili, takže tohle kouzlo... tohle mi nikdo nevezme.

Are you at all haunted by memories past?

30. october 2015 at 23:13 | Dark Devil |  Shits
Jedna věc je na sto procent zaručená. Když sedíte pozdě v noci v pokoji a posloucháte na plné pecky ve sluchátkách jeden větší doják, než ten předchozí, dojde vám, jak špatně na tom ve skutečnosti jste. Hlavou se vám mele sposuta věcí najednou a nic z toho nedává ani vlastně moc smysl. A občas je lepší v tom ani ten smysl nehledat, protože kdo se moc ve všem pitvá, ten se toho až moc dozví. Ne, že bych si nechtěla udělat ve všem pořádek, jen na to nemám sílu, chuť a ani odhodlání. Tak nějak sázím na to, že se tím nějak prokoušu a ráno bude zase všechno o něco trochu světlejší. Alespoň do doby, než zase přijde večer a já opět budu sama obklopená známými čtyřmi zdmi, tmou a písničkama, které udeří na to správné místo.

Na jednu stranu se poslední dobou zdá, že všechno klape tak, jak má. Škola se dá pořád nějak zkloubit, alespoň do únosné míry tak, abych se z toho nezbláznila. Je mi jasný, že to horší mně teprve čeká a vím, že na to nejsem ani trochu připravená, ale před některými věcmi člověk prostě neuteče a tak mi nezbyde nic jiného, než tomu čelit, jak nejlépe budu umět. A kdo ví, třeba to nakonec dobře dopadne. (Ono mi ani nic jinýho nezbyde.)
Co se týče rozhodování se o tom, co bude dál, do tohohle bych moc nerýpala, dokud to nebude hořet. Vlastně bych do toho nerýpala ani, když to bude hořet, ale vyhýbat se problému, to ho nijak nevyřeší.

Občas mám pocit, že jsem asi přečetla encyklopedii chytrejch keců, kterýma se tu pak snažím nějak ohánět.

Nejhorší jsou ty večery, kdy se můj mozek snaží mi připomenout vše, co jsem podělala. Jako by měl nějakou potřebu nám oběma připomínat všechno to, co se úplně nepovedlo. Nevím, jestli se proti mě nějak spyknul, ale musím si to s ním vbrzké době vyříkat.

A teď nežhavější novinka poslední doby. Mám pocit, že jsem neskutečně podělala to, když jsem objednávala lístky na koncert do Německa. Nevím proč, ale kdykoliv na to pomyslím, sevře se mi žaludek do malé zcvrklé hrozinky a všechno na mě řve, že jsem to podělala. A já se fakt bojím, že jsem to někde pokonila. Skoro si tím už začínám být jistá. No....co na to říct. Zatleskala bych si, ale... No, spíš bych si nafackovala.

Tak mi asi držte palce, protože jinak jsem vyhodila peníze z okna jen tak pro nic za nic. Prosím. Prosím. Prosím.

....možná je na čase přiznat, že tak úplně nevím, co dělám...

Maybe I'm a fucking waste filling up the empty space

21. october 2015 at 20:53 | Dark Devil |  Shits

Občas si člověk uvědomí, jak je na tomhle světě jen jedním z mnoha a jak na něm, jako na jedinci vlastně ve finále ani moc nezáleží. Občas si člověk vysní něco, co mu dává naději, než se objeví něco, co mu tu naději naprosto zničí a vrhne ho zpátky do reality a uvědomění si, jak bylo vlastně hloupé zkoušet jen doufat.
A to uvědomění je bolestivé. Jako by vám někdo páral hruď tupým nožem, stál vám jednou nohou na plicích a druhou na krku a rval vám žíly za živa z těla. Někdy prostě není nejlepší nápad vytvořit si v hlavě ideální představu něčeho, nebo si něco vysnít, protože když procitnete, náraz je tvrdý.

A takhle to dopadá, když se vám to tak nějak vymkne kontrole.

No nic...

Abych řekla pravdu, tak se vlastně nic moc neděje. Přes den propadám lehkým depresím, protože pořád nevím, kam půjdu po gymplu a čím víc nad tím přemýšlím, tím míň na to vlastně chci myslet a čím míň na to chci myslet, tím víc se zdá, že na to myslím. Což vlastně nedává vůbec smysl, ale to vůbec nevadí.
Taky mám pocit, když tak koukám třeba na osz (hlavně na filosofii), že nemám šanci odmaturovat a děsím se toho, že se k tej maturitě ani nedohrabu, když se pro změnu podívám na svou matiku. Posloupnosti jsou hovadina, naprosto neskutečná. Dokonce tak obrovská, že jsem jednu matika skončila s tím, že jsem si v hlavě neustále dokola broukala "I've never felt so hopeless" (yep, Asking Alexandria). Ještě, že z ní nechci maturovat, protože to by byla veřejná sevevražda prvního stupně. Jakože... jakože fakt.

Ach jo..

Teď vážně. Měla jsem alespoň nastíněnou představu toho, kam bych mohla jít a teď prostě nevím. Nemám nejmenší tušení a nátlak okolí a neustále otázky typu : ,,Už víš, kam půjdeš na vysokou?" nebo "Už víš, jak to s tebou bude?" mi překvapivě ani moc nepomáhají. A ve škole místo toho, aby nám nějak poradily (třeba na předmětu, který by tomu mohl být určený), děláme samé kraviny. Jak se mám sakra rozhodnout o své budoucnosti, když se ani ráno nedokážu rozhodnout, jestli se vezmu černý nebo červený ponožky? LOL.

Uvidíme, jak tohle dopadne. (Vážně začínám uvažovat nad tím, že rok nebudu dělat nic a půjdu třeba na rok do ciziny dělat au-pair nebo tak něco... já vím, asi je to hloupé, ale lepší, než nic, hm? jenže až s tímhle přijdu k vrchnímu soudu - máma, či babi - tak mě asi zastřelí a budu mít po starostech).

Dobře, konec plácání... Jdu dělat něco užitečnýho... třeba vymejšlet, kde vezmu peníze na koncert a kdo se mnou na něj pojede do Berlína...



Where to go next