Thinking x Bullshits x Others

August 2015

If I just lay here would you lie with me and just forget the world

30. august 2015 at 21:23 | Dark Devil |  Others
Tak si tak říkám, kolik toho za ty prázdniny stihnu, jak udělám tohle a tohle a jak budu dělat víc totohle a támhletoho a pak mrknu okem, prázdniny jou pryč a já zjistím, že jsem vlastně zase každoročně selhala a neudělala jsem skoro vůbec nic. Z knížek, které jsem chtěla přečíst, bylo jen málo a knížek, které jsem měla přečíst bylo ještě méně. Ze seznamu filmů jsem vyškrtla dva, a jinak se moje seznami nijak moc nepohnuli. (Jedině v tom, že Teen Wolf mi zase zničilo život.)

Najednou mi přijde, že Řecko, kde jsem byla na začátku prázdnin je hrozně vzdálené, jako by se to stalo loni. A Francie, z které jsem se vrátila dneska ráno? Najednou, jako by se to ani nestalo, jako by to byl jenom dlouhý sen, ze které jsem se dneska ráno probudila. Jediné, co mi připomíná, že to bylo skutečné, jsou fotky a suvenýry, které jsem si přivezla. (jako třeba rýma a kašel, fakt nechápu, proč vždycky, když někam jedu, musím skončit s rýmou a kašlem... stejně jako v loni, když jsem se vrátila z Anglie. Nebo předloni ze Skotska, fakt.. prokletí). Mám pár fotek, na které jsem vážně hrdá a pak mám spoustu fotek, o kterých vím, že by mohly být lepší (a které mě jednou donutí k tomu, že se tam vrátím...)

Bylo to naprosto nádherné a celou dobu jsem nemohla uvěřit, že jsem opravdu v Paříži. Za tři dny se toho sice nedá moc stihnout, ale i tak si myslím, že jsme toho viděli dost. Nebo já alespoň viděla tak nějak vše, co jsem chtěla, od Notre Damu, přes Louvre (ano, i Monnu Lisu jsme našly potom, co jsme se asi 3x ztratily.. a upřímně? strávila jsem extrémně dlouhou dobu blouděním, abych pak viděla maličký obrázeček obklopený Japoncema, nebo co to bylo? čas, který mi nikdo nevrátí), až po Eiffelovu věž, kde jsme sice nebyly až úplně nahože, ale i ten pohled z druhého patra stál za to. Do těch houpaček, které tam jsou, jsem se asi zamilovala.. ^^ A taky jsem si zamilovala basiliku Sacre Coer.. :3 na tu jsem se těšila nějvíc a kdyby mě nebolely nohy, jako bych obešla celou zeměkouli, tak by to bylo ještě lepší, ale i tak to stálo za to.

Taky se mi hodně líbil pohled na noční Paříž z mrakodrapu, jehož jméno určitě napíšu špatně, takže ho psát nebudu, protože bych se ztrapnila. Prostě je jenom kousek od Eiffelky, skoro naproti. Díky tomu, že je Paříž placka s jedním kopečkem, na kterém je Sacre Coer, bylo vidět hodně daleko a prakticky úplně všechno. (když víte, kam koukat, ehm, ehm..) A taky mě nadchla latinská čtvrť, kde byste klidně mohli strávit hodiny stáním za výlohama a jenom slintat. (Ach bože, ty makronky byly tak skvělý.. ^^ )

A prostě to bylo naprosto úžasný. (až na tu rýmu a kašel). A taky nutno dodat, že jsou Francouzi docela sexouši.. ehm, ehm... jen tak jako btw..

(pořád váhám mezi tím, jestli fotky dát sem, nebo sem dát odkaz na instagram... hmm.... těžké... otázka je ovšem, jestli by fotky chtěl vůbec někdo vidět.. o.O ? )

A tak tak sedím na balkoně, zírám na měsíc a přehrávám si celé prázdniny, vzpomínám na Paříž a uvažuju o tom, co bude a tak... nevím... na jednu stranu si říkám, že tyhle prázdniny byly nějak zvláštní... rychle utekly, skoro jsem nebyla doma, udělala jsem spoustu věcí, které jsem udělat nechtěla a neudělala jsem skoro nic z toho, co sem udělat chtěla (tradičně) a opravdu hrozně moc se mi nechce v úterý do školy. Takže asi prostě zůstanu na tom balkoně ještě tak hodinu a počkám, až mě ty komáři sežerou celou.. Jo, to zní jako plán.

Every wound will shape me, every scar will build my throne

23. august 2015 at 20:32 | Dark Devil |  Shits
Začínám zjišťovat, že čím déle něco trvá, tím víc mi to pije krev. Když jsme se na začátku prázdnin v naší "partě" pohádaly, bylo mi to tak nějak jedno, pořád jsem si opakovala, že to po pár ndech přejde a pak si to všechno vyříkáme, ale očividně jsem se zase jednou přepočítala. Očividně se tak nějak s některými lidmi zvládneme ignorovat celé prázdniny, a co mě na tom mrzí nejvíc, že i když byla z jedné strany snaha to napravit, druhá strana odmítla a vlastně to vypadá, že druhé straně ani moc nechybíme. Trochu to zabolí, vzhledem k tomu, že před prázdninama to bylo samé : ,,Hlavně si budeme psát. A pojedeme támhle a podnikneme tohle." Poslední rok před námi, tak proč ho nezačít něčím... originálním? heh..

Nemám tušení, kudy se to můj hudební vkus poslední dobou ubírá, but who cares..
Báj d vej, on je celkem cute... (ale jenom trochu, maličko, a vůbec.. nic jsem neřekla..)

Přehodnotila jsem některá svá rozhodnutí a jestli jsem na něco opravdu hrdá, tak je to fakt, že jsem si posbírala všechnu svou hrdost, dala se dohromady a pravděpodobně jsem HO vytočila naprosto k nepříčetnosti a dá mi konečně pokoj. Vůbec nechápu, jak jsem mohla vůbec nad něčím z toho, co mi napsal uvažovat, ale naštěstí jsem zmoudřela dřív, než jsem to stihla zase všechno parádně podělat. Nejspíš už se mnou nikdy nepromluví, ale musím upřímně konstatovat, že je mi to jedno. (A jak ho znám, tak stejně ještě není všem dnům konec, ale aspoň pro teď jsem vyhrála). Vůbec nechápu, kde se tohle všechno tak hrozně zvrtlo, protože byli doby, kdy jsme my dva mohli společně fungovat jako lidi. Jenže nic netrvá věčně... očividně.

Poslední dobou si přijdu hrozně prázdně a otupěle. Věci, které mě kdysi doháněli na pokraj zhroucení a nad kterýma jsem málem uronila slzy, mi jsou teď najednou úplně fuk. Někde v hrudi mám takový ten zvláštní pocit, že bych měla projevit nějakou emoci, že bych se k tomu měla nějak "vyjádřit", ale ve finále se do ničeho nedokážu donutit a cítím se prostě prázdně. Jako bych najednou nebyla schopná projevit ani ten pitomej smutek, bolest... cokoliv.

Nedávno si mě bratránek s kamarádkou podali, že jsem si přišla, jako bych před nimi stála nahá. Vždycky mě na bratranci děsilo, že má odhad na lidskou psychiku a na to, jaký člověk je celkově a ani mu o sobě nemusíte nic říct. O to horší je, že my spolu prakticky vyrůstáme a i když ani on není ten, komu bych se svěřovala se vším, pořád toho o mně dost ví a o to lepší obrázek si na mě udělá. Vypitvali mě tak do podrobna a rozebrali každou mou buňku, že mé staré já by pravděpodobně skočila z okna nad poznáním, že můj život stojí za houby, mé nové já, které tam sedělo, jen krčilo rameny a smířeně kývalo na všechno, co řekli. Bylo mi fuk cokoliv, co se mi pokoušeli poradit, jen jsem tam seděla a říkala si : ,,Kývej a ono je to přestane bavit." Nejspíš to ze mě dělá naprosto hrozného člověka, ale v tu chvíli mi to prostě přišlo jako jediné řešení. Možná ode mě čekali víc... Kdo ví, možná i já jsem toho od sebe čekala víc.

A místo užitečných věcí, jako třeba balení si věcí, dělám samé blbosti, jakože třeba sepusuju tohle, lakuju si u toho nehty a uvažuju o tom, že se pokusím natučit se tanec, kerej mi bude naprosto k ničemu. Nesnáším balení.

I am the designer of my own catastrophy

8. august 2015 at 20:36 | Dark Devil |  Thinking
(A víte co, kašlu na to, uvažovala jsem nad tím, co jsem napsala možná až moc dlouho a možná až moc zbytečně, ale taková prostě jsem a třeba mě za to zastřelte, mucQ, vím, že jsem s článkama nemožná a co napíšu, většinou smažu, ano, za to se zase zastřelím sama, mucQ podruhé, a slibuju, že už to divné slovo na M nikdy nenapíšu)

Občas nechápu, jak je možné, že v jednu chvíli jste spokojení s tím, jak se váš život ubírá a jak se věci vyvíjí a v další chvíli, během mrknutí oka, nenávidíte úplně všechno, na co se podíváte a máte takový ten skličující pocit, když pomyslíte na vaši budoucnost. Možná už jsem z toho všeho zešílela nebo se k tomu hodně blížím.

Každý si nějak vysnije, jak by chtěl, aby se jeho život v budoucnu ubíral. I já jsem si vysnila svou dokolanou budoucnost, i když tam jsou pořád nějaké díry a i když si pořád nejsem úplně jistá, co vlastně chci dělat. Na jednu stranu si říkám, že je dobrý udělat si nějaký zevrubný plán, které se pak budete držet a podle kterého budete postupovat, na druhou stranu si říkám, že je to blbost, protože pokud se vám nepovede aspoň část toho, co jste si představovali, budete zklamaní.

Nejvíc mě děsí na budoucnosti to, že nebudu schopná dokázat to, co bych chtěla. Mám spoustu vysněných plánů o tom, jak bych chtěla cestovat, jak bych se chtěla přestěhovat do jiné země a žít tam, jak bych chtěla zažít něco bláznivého a šíleného, na co bych mohla vzpomínat po zbytek života, ale mám strach, že nic z toho se nestane. Vím, že je to jen a jen na mě a na tom, jak moc se budu snažit, ale když vidím, jak se můj život vyvíjí do teď, nejradši bych si nafackovala.

Vždycky pro mě bylo těžké nějak začít. Nikdy nevím, čeho se chytit jako první, aby se všechno dalo nějak do chodu, ale když po stopadesáti úhlech pohledu a věčného dumání nad tím, jak, kde a proč, konečně přijdu na to finální jak a zjistím, že to zase není tak těžké, jak jsem si představovala, jde to pak rychleji. Jenže udělat ten první krok je pro mě, jak se zdá, nadliský úkol. Můžu za tohle vynit jenom samu sebe a moc dobře to vím, ale každý jsme nějaký. Můžu se nenávidět od rána do večera a nadávat si za svou neschopnost, ale nikam to nepovede. Prostě se musím sebrat a začít úplně z ničeho, abych to mohla dotáhnout někam.

A až jednou přijdu na to, co doopravdy chci, budu muset přestat "fňukat" a něco pro to udělat.

Možná proto, kdykoliv se mě někdo zeptá, jak to vidím do budoucna, odpovídám, že nevím. Je to jednodušší, než vysvětlovat vše, co jsem si vysnila. Protože když bych neuspěla, neselhala bych jenom ve svých očích, ale selhala bych i v očích ostatních.

(taky se vám zdá, že jsem na tom sluníčku asi neměla bejt tak dlouho?)

P.S. Nevím jak, nevím kdy a a vůbec prostě nevím, ale jednou dokážu to, co chci a pak na všechny, co mi to nevěřili, zvednu s úsměvem middle finger, mucQ (já vím, co jsem řekla, to ta únava a sluníčko)

at the end of the day, all we have is who we are

1. august 2015 at 21:03 | Dark Devil |  Shits

Smutné, že některým lidem prostě nechybíte, že vás nepostrádají, bez ohledu na to, kolik času jste s nimi strávili, kolik jste toho splečně zažili a jak dlouho se s nimi znáte. Pro někoho je holt důležitější jejich vlastní hrdost a pýcha, než aby svěsili na moment hlavu, zamysleli se nad situací a chtěli to nějak vyřešit. Ignorace je totiž hrozně dospělé chování a rozhodně všechno vyřeší. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě to vytáčí, ale zároveň je mi to tak nějak jedno (vlastně to ani nedává moc smysl, but who cares.)

Sem tam narazíte na lidi, který byste úplně potkat nechtěli, ale pak zjistíte, že se tak nějak změnili. Na jednu stranu si říkám, že je to fajn, že je teď jinej, že možná dostal rozum a že možná s ním teď bude řeč, ale na druhou stranu si moc dobře pamatuju, jaký byl, jak se choval a co všechno si o sobě myslel. A s tím vším, co udělal... Asi na něj prostě nedokážu tak rychle změnit názor a koukat na něj tak, jak by si asi přál (otázka je, jestli vůbec chci). Očividně stále ale dokážu dělat věci, nad kterýma bych se měla nejdřív zamyslet, než je udělám a ne nad nimi dumat potom, co se stanou... Jestli něco zvládá na jedničku, tak je to bordel, který vždycky napáchá, když se objeví...

What you're giving me
Is nothing but a heartless lullaby
Gonna kill my dreams

Tak nějak ani nevím, co dělám. Doma se snažím trávit co nejmíň času, protože pak míň přemýšlím nad hovadinama, takže když můžu, tak někam vypadnu. Příští týden mě čeká oslava mého strejdy a kdybych řekla, že se mi tam ukrutně nechce, tak je to ještě mírně řečené. Normálně to celkem jde, ale když přijde na to, kdy začnou vychvalovat své dva syny, čímž nenápadně poukazují na to, že vy vlastně za moc nestojíte, tak tam hranice únosnosti končí. Navíc, jestli mi bratránek bude zase hučet do hlavy, tak už fakt nemůžu dočkat. (Asi jsem trochu sadistická, protože jsem ještě ke všemu souhlasila, že pomůžu s přípravama, jo jo, Dark Devil, poplácej se na cestě po rameni.)