Thinking x Bullshits x Others

September 2015

They say that I can't last a day in the real world. I say you wouldn't survive one night in mine.

29. september 2015 at 20:34 | Dark Devil |  Shits
Člověk si najednou uvědomí, jak je vlastně hroně starej a jak mu život proklouzává každým okamžikem mezi prsty, jak každá promarněná minuta už nejde vrátit a jak v jednom okamžiku něco prožívá a v další chvíli, je to jen vzpomínka na něco hezkého, hrozného nebo jen obyčejný, každodenní zážitek. V jedné chvíli jste tam, v další chvíli jste jinde. Potkáte tolik lidé, že si za dva roky nebudete pamatovat jména poloviny, protože ve vašem životě nesehráli žádnou velkou roli a potkáte lidi, jejichž jména si budete pamatovat ještě za deset let, protože pro vás jsou a budou důležití.

Každý stárneme a v jeden jednoduchý okamžik sme najednou starší, než jsme byli před chvíli a přitom ve stejnou chvíli jsme tak mladí, jako už nikdy nebudeme. Život je divný. Život je zvláštní. Život je šílený. Život není fér. Život je krátký. A je jen na nás, jak s ním naložíme. Vždycky si říkám, že mi nestojí za to, topit se v těch sr****ch, protože o takovýhle život nikdo nestojí, jenže někdy je to prostě těžké.

A tohle všechno jen díky tomu, že uvažuju nad tím, že je mi poslední den 18 a zítra budu zase oficiálně o rok starší, hloupější, ošklivější a svým způsobem vlastně pořád stejná.

Cause I've started falling apart I'm not savouring life
I've forgotten how good it could be to feel alive

V poslední době mám pocit, jako bych v sobě občas zahlédla někoho, koho neznám. Jako bych ztrácela nějaký kousek sebe, který nemůžu zachytit, aby ve mně zůstal a na jeho místo se tlačí něco jiného. něco, co nechci, něco, co se mi nelíbí. Jenže nevím, jak to zastavit. Nevím, jak to všechno zapasovat do starých kolejí, nevím, jak to všechno napravit.

A něco mi říká, že naspat 8 hodin za tři noci není úplně v pořádku.

Cause I've started falling apart I'm not savouring life
I've forgotten how good it could be to feel alive

Take the pieces and build them skywards

Tak trochu geniální písnička.
(Jinak to jde s mým hudebním vkusem do háje... poslední dobou dost ujíždím na 5sos.. ale co)

Několik cílů na následující dny:
1. Vyspat se. (Než se zhroutím z nedostatku spánku)
2. Omezit kafe. (4 hrnky jsou moc)
3. Přežít zítřek (nenávidím narozeniny)
4. Nezbláznit se.

so happy fucking birthday to me (předběžně).. a život jde dál...


Cause I dug myself into this hole all by myself

18. september 2015 at 23:44 | Dark Devil |  Shits
Yeah, hell yeah
You make me want to slit my wrists and play in my own blood
Yeah, hell yeah
You make me want to kill myself just for the fucking fun

Přijdu si jako chodící katastrofa. Nevím, co to za poslední tři dny má jako znamenat, ale zdá se, že alespoň jednou za ten den musím něco provést, jinak by to snad ani nešlo. Ve středu jsem se pokoušela zabít dvě mouchy sešitem. Jedna to schytala, druhá stihla uletět a tak jsem místo mouchy, zabila nakonec lampičku - nebo lépe řečeno žárovku, kterou se mi podařilo naprasknout.
Včera jsem - vlastně ani moc nevím jak se mi to povedlo - rozflákala skleněnou lahvičku s voňavkou v koupelně, takže jsem po celé podlaze měla všude střepy a sbírala jsem je tam snad půl hodiny. A nejspíš jsem je nesebrala všechny, takže jsem to pro jistotu ještě přeluxovala, ale stejně se vsadím, že až si zapomenu vzít boty, tak poznám, kolik střepů tam ještě zbylo.
A dneska jsem stahovala roletu v pokoji a tradááá... spadla na mě záclona i s tyčí. Fakt netuším, co to mam zase za období, ale doufám, že to přejde dřív, než mě třeba srazí vlak, nebo tank, nebo třeba asteroid.


A k tomu všemu je zpátky problém se spaním, za který si ale tentokrát můžu sama, protože čas, kdy už ležím v posteli a měla bych zpát, trávím "radši" velmi užitečným stresováním se maturitou, která jen tak mimochodem je ještě docela daleko, takže... co na to říct? jsem prostě nemožná.. tamtadadááá.. nic nového pod sluncem. Ale tak co, nějak to dopadne když už nemam spát, chci přemýšlet alespoň nad něčím užitečnějším - třeba si vysnívat naprosto nemožné, nepravděpodobné a hloupé scénáře toho, co se nikdy nestane.

Tak nějak celkově vlastně vůbec nevím... Myslela jsem, že mám alespoň částečné rozhodnuto a stanoveno, co dál a co jak bude a pak najednou sedím a zjišťuju, že se mi to všechno hroutí, jako domeček z karet při hurikánu - zkrátka a dobře, nezbydou ani ty trosky. Takže jsem vlastně tam, kde jsem byla na začátku. Nevím nic, nemám nic a je to v hajzlu. Občas bych si dala facku. (Kdyby to ovšem k něčemu pomohlo)

Netuším, proč se tím vším stresuju teď. Netuším, proč se v tom pořád tak pitvám, proč tak brzo, můj mozek je prostě naprosto neskutečná věc, která žije vlastním životem a nutí mě dělat věci, proti mé vůli. Hehe, fakt mi přeskočilo. Ach jo... Ani nevím, co tím chci říct, proč to píšu, proč tohle vůbec dělám. Vždycky si říkám, že napíšu něco užitečnějšího, něco smysluplnějšího a pak nakonec zase skončím u naprosto nesmyslných a nezáživných věcí, které zbytečně moc roztahuju.

Tohle je žalostný....

Give me a break cause I can't take another second

12. september 2015 at 21:18 | Dark Devil |  Shits

Vždycky když sedím v dědovo pokoji a vidím, jak strašně se za posledních několik málo měsíců změnil, nutí mě to přemýšlet o všem, co mě zrovna napadne. Občas si tam přijdu jako třetí kolo u vozu. Nevím, co můžu říct a co ne, protože najednou mám pocit, že člověka, kterého jsem znala celý život, neznám vůbec. Nezměnil se jen na povrchu, ale i uvnitř (a to bohužel ne k lepšímu).
Vrátila jsem se včera z týdenního "nevím, jak to úplně nazvat" pobytu v Rakousku a tak jsem v dobré vůli šla dědu navštívit s tím, že mu povím, jaké to bylo. Nevím... Ztratil tu jiskru v očích, ztratil tu chuť do života, ztratil zájem o všechno, takže jsem tam po dvou větách jen seděla a poslouchala jeho rozhovor s tetou o všedních věcech - co bylo k obědu, kdy se vrací babička z lázní a jak moc v noci spal. Najednou jsem měla strach cokoliv říct, nebo se jenom pohnout a tak jsem seděla jako socha a přemýšlela.

Přijde mi, že ten život spousta z nás strašně podceňuje. Přijde mi, že si všichni myslíme, že spousta věcí se nás netýká a že se nám nikdy nic strašného nemůže stát. Moc dobře vím, že občas tímhle způsob uvažuju taky. A pak jsme všichni překvapení a vykulení, co se to vlastně stalo, protože jsme i mysleli, že nám se to nikdy stát nemůže. Jenže může.
Ještě na začátku roku jsem si myslela, že nic z toho, čím jsme si celá rodina prošli od května do konce června, se nemůže stát, myslím, že i děda si to myslel, jenže pak najednou přijde zvrat a všecho je jinak.

Občas, když jdeme uklízet do dědovo firmy, sedím tam v křesle naproti jeho stolu a říkám si, že jsou místa, kam už se nikdy nevrátí, kam už se nikdy nepodívá, protože k tomu nemá vlastně důvod, protože věci se mění a protože on není ani schopný sám chodit, a tam tak hloupě sedím a vzpomínám na ty chvíle, kdy sedával v tom křesle, posílal mě dívat se na rampu na vlaštovky a nechával mě kreslit různé obrázky v křesle jeho kolegy a pak si je vystavoval. Jenže to jsem byla malá a všechno bylo jinak. Obrázky zmizely a ani ty vlaštovky už tam vlastně nejsou.

Je děsivé, jak ten čas letí a jak se v jednu chvíli zdá všechno stejné, ale stejně je všechno úplně jinak...

Já nevím.. Prostě tohle všechno tak nějak špatně stravuju a rozdýchávám a asi jsem tohle potřebovala někam napsat.. A i když to asi nedává moc smysl, tak mě to svým způsobem ten smysl vlastně dává...

Jen mám prostě pocit, že tenhle rok stojí za houbby a čím víc se blíží ke konci, tím horší věci se dějou...