Thinking x Bullshits x Others

Give me a break cause I can't take another second

12. september 2015 at 21:18 | Dark Devil |  Shits

Vždycky když sedím v dědovo pokoji a vidím, jak strašně se za posledních několik málo měsíců změnil, nutí mě to přemýšlet o všem, co mě zrovna napadne. Občas si tam přijdu jako třetí kolo u vozu. Nevím, co můžu říct a co ne, protože najednou mám pocit, že člověka, kterého jsem znala celý život, neznám vůbec. Nezměnil se jen na povrchu, ale i uvnitř (a to bohužel ne k lepšímu).
Vrátila jsem se včera z týdenního "nevím, jak to úplně nazvat" pobytu v Rakousku a tak jsem v dobré vůli šla dědu navštívit s tím, že mu povím, jaké to bylo. Nevím... Ztratil tu jiskru v očích, ztratil tu chuť do života, ztratil zájem o všechno, takže jsem tam po dvou větách jen seděla a poslouchala jeho rozhovor s tetou o všedních věcech - co bylo k obědu, kdy se vrací babička z lázní a jak moc v noci spal. Najednou jsem měla strach cokoliv říct, nebo se jenom pohnout a tak jsem seděla jako socha a přemýšlela.

Přijde mi, že ten život spousta z nás strašně podceňuje. Přijde mi, že si všichni myslíme, že spousta věcí se nás netýká a že se nám nikdy nic strašného nemůže stát. Moc dobře vím, že občas tímhle způsob uvažuju taky. A pak jsme všichni překvapení a vykulení, co se to vlastně stalo, protože jsme i mysleli, že nám se to nikdy stát nemůže. Jenže může.
Ještě na začátku roku jsem si myslela, že nic z toho, čím jsme si celá rodina prošli od května do konce června, se nemůže stát, myslím, že i děda si to myslel, jenže pak najednou přijde zvrat a všecho je jinak.

Občas, když jdeme uklízet do dědovo firmy, sedím tam v křesle naproti jeho stolu a říkám si, že jsou místa, kam už se nikdy nevrátí, kam už se nikdy nepodívá, protože k tomu nemá vlastně důvod, protože věci se mění a protože on není ani schopný sám chodit, a tam tak hloupě sedím a vzpomínám na ty chvíle, kdy sedával v tom křesle, posílal mě dívat se na rampu na vlaštovky a nechával mě kreslit různé obrázky v křesle jeho kolegy a pak si je vystavoval. Jenže to jsem byla malá a všechno bylo jinak. Obrázky zmizely a ani ty vlaštovky už tam vlastně nejsou.

Je děsivé, jak ten čas letí a jak se v jednu chvíli zdá všechno stejné, ale stejně je všechno úplně jinak...

Já nevím.. Prostě tohle všechno tak nějak špatně stravuju a rozdýchávám a asi jsem tohle potřebovala někam napsat.. A i když to asi nedává moc smysl, tak mě to svým způsobem ten smysl vlastně dává...

Jen mám prostě pocit, že tenhle rok stojí za houbby a čím víc se blíží ke konci, tím horší věci se dějou...
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement