Thinking x Bullshits x Others

October 2015

Are you at all haunted by memories past?

30. october 2015 at 23:13 | Dark Devil |  Shits
Jedna věc je na sto procent zaručená. Když sedíte pozdě v noci v pokoji a posloucháte na plné pecky ve sluchátkách jeden větší doják, než ten předchozí, dojde vám, jak špatně na tom ve skutečnosti jste. Hlavou se vám mele sposuta věcí najednou a nic z toho nedává ani vlastně moc smysl. A občas je lepší v tom ani ten smysl nehledat, protože kdo se moc ve všem pitvá, ten se toho až moc dozví. Ne, že bych si nechtěla udělat ve všem pořádek, jen na to nemám sílu, chuť a ani odhodlání. Tak nějak sázím na to, že se tím nějak prokoušu a ráno bude zase všechno o něco trochu světlejší. Alespoň do doby, než zase přijde večer a já opět budu sama obklopená známými čtyřmi zdmi, tmou a písničkama, které udeří na to správné místo.

Na jednu stranu se poslední dobou zdá, že všechno klape tak, jak má. Škola se dá pořád nějak zkloubit, alespoň do únosné míry tak, abych se z toho nezbláznila. Je mi jasný, že to horší mně teprve čeká a vím, že na to nejsem ani trochu připravená, ale před některými věcmi člověk prostě neuteče a tak mi nezbyde nic jiného, než tomu čelit, jak nejlépe budu umět. A kdo ví, třeba to nakonec dobře dopadne. (Ono mi ani nic jinýho nezbyde.)
Co se týče rozhodování se o tom, co bude dál, do tohohle bych moc nerýpala, dokud to nebude hořet. Vlastně bych do toho nerýpala ani, když to bude hořet, ale vyhýbat se problému, to ho nijak nevyřeší.

Občas mám pocit, že jsem asi přečetla encyklopedii chytrejch keců, kterýma se tu pak snažím nějak ohánět.

Nejhorší jsou ty večery, kdy se můj mozek snaží mi připomenout vše, co jsem podělala. Jako by měl nějakou potřebu nám oběma připomínat všechno to, co se úplně nepovedlo. Nevím, jestli se proti mě nějak spyknul, ale musím si to s ním vbrzké době vyříkat.

A teď nežhavější novinka poslední doby. Mám pocit, že jsem neskutečně podělala to, když jsem objednávala lístky na koncert do Německa. Nevím proč, ale kdykoliv na to pomyslím, sevře se mi žaludek do malé zcvrklé hrozinky a všechno na mě řve, že jsem to podělala. A já se fakt bojím, že jsem to někde pokonila. Skoro si tím už začínám být jistá. No....co na to říct. Zatleskala bych si, ale... No, spíš bych si nafackovala.

Tak mi asi držte palce, protože jinak jsem vyhodila peníze z okna jen tak pro nic za nic. Prosím. Prosím. Prosím.

....možná je na čase přiznat, že tak úplně nevím, co dělám...

Maybe I'm a fucking waste filling up the empty space

21. october 2015 at 20:53 | Dark Devil |  Shits

Občas si člověk uvědomí, jak je na tomhle světě jen jedním z mnoha a jak na něm, jako na jedinci vlastně ve finále ani moc nezáleží. Občas si člověk vysní něco, co mu dává naději, než se objeví něco, co mu tu naději naprosto zničí a vrhne ho zpátky do reality a uvědomění si, jak bylo vlastně hloupé zkoušet jen doufat.
A to uvědomění je bolestivé. Jako by vám někdo páral hruď tupým nožem, stál vám jednou nohou na plicích a druhou na krku a rval vám žíly za živa z těla. Někdy prostě není nejlepší nápad vytvořit si v hlavě ideální představu něčeho, nebo si něco vysnít, protože když procitnete, náraz je tvrdý.

A takhle to dopadá, když se vám to tak nějak vymkne kontrole.

No nic...

Abych řekla pravdu, tak se vlastně nic moc neděje. Přes den propadám lehkým depresím, protože pořád nevím, kam půjdu po gymplu a čím víc nad tím přemýšlím, tím míň na to vlastně chci myslet a čím míň na to chci myslet, tím víc se zdá, že na to myslím. Což vlastně nedává vůbec smysl, ale to vůbec nevadí.
Taky mám pocit, když tak koukám třeba na osz (hlavně na filosofii), že nemám šanci odmaturovat a děsím se toho, že se k tej maturitě ani nedohrabu, když se pro změnu podívám na svou matiku. Posloupnosti jsou hovadina, naprosto neskutečná. Dokonce tak obrovská, že jsem jednu matika skončila s tím, že jsem si v hlavě neustále dokola broukala "I've never felt so hopeless" (yep, Asking Alexandria). Ještě, že z ní nechci maturovat, protože to by byla veřejná sevevražda prvního stupně. Jakože... jakože fakt.

Ach jo..

Teď vážně. Měla jsem alespoň nastíněnou představu toho, kam bych mohla jít a teď prostě nevím. Nemám nejmenší tušení a nátlak okolí a neustále otázky typu : ,,Už víš, kam půjdeš na vysokou?" nebo "Už víš, jak to s tebou bude?" mi překvapivě ani moc nepomáhají. A ve škole místo toho, aby nám nějak poradily (třeba na předmětu, který by tomu mohl být určený), děláme samé kraviny. Jak se mám sakra rozhodnout o své budoucnosti, když se ani ráno nedokážu rozhodnout, jestli se vezmu černý nebo červený ponožky? LOL.

Uvidíme, jak tohle dopadne. (Vážně začínám uvažovat nad tím, že rok nebudu dělat nic a půjdu třeba na rok do ciziny dělat au-pair nebo tak něco... já vím, asi je to hloupé, ale lepší, než nic, hm? jenže až s tímhle přijdu k vrchnímu soudu - máma, či babi - tak mě asi zastřelí a budu mít po starostech).

Dobře, konec plácání... Jdu dělat něco užitečnýho... třeba vymejšlet, kde vezmu peníze na koncert a kdo se mnou na něj pojede do Berlína...



Maybe one day you'll see what you did to me

13. october 2015 at 17:09 | Dark Devil |  Shits
Poslední dobou si kladu jednu otázku pořád dokola. "Co dělám špatně?" Protože mi přijde, že v jednu chvíli je to naprosto všechno a pak, že vlastně ani nevím. A co je horší... Jak to napravit? Co jsem udělala tak hrozného, že se mnou máma v poslední době jedná tak, jak se mnou jedná? Čím jsem si to zasloužila? Nezvládám být ve stejné místnosti jako ona déle, než pět minut, protože jakmile to přesáhne časový limit, tak už jsme v sobě a rveme si vlasy a drápeme po krčnici.

Nevím, proč se mnou jedná, jako by mi bylo pět a ne devatenáct, proč si všechen vztek vylévá na mě a proč má pořád potřebu mě něčím shazovat, ani nevím, proč automaticky cokoliv se stane, je hned moje vina, ale jedno vím jistě... Tohle už dlouho nevydržím.

A nejvíc ze všeho mě na tom dostává fakt, že když pak vidí, jak otráveně se tvář, začne se "zajímat", co mi sakra je, že jsem tak příjemná. Tak především, veškerá ta moje sladkost jako citrón je díky ní, což jí asi nedochází a za druhé... asi si to nic začnu nahrávat a pak rychle utíkat, protože to jí opět znovu podráždí. Jenže těžko na ní můžete začít ječet, že je to její vina, že díky ní se cítím jako little piece of shit a že nenávidím tenhle život a že nenávidím bydlet v tomhle domě, když se ke mě chová, jako bych byla obrovská přítěž.. kdo ví... možná nakonec jsem. Možná tady prostě nemám co dělat.

Občas mám prostě chuť se rozběhnout a běžet a běžet a běžet... Někam hodně daleko. Kamkoliv. Daleko odtud. Daleko od tohohle pekla. Prostě daleko. Co nejdál.
Občas mám chuť udělat to, co jsem si slíbila, že už nikdy neudělám. Byla jsem silná tak strašně dlouho, že mám pocit, jako bych zeslábla o 1000%.
Občas bych prostě....

Křičela.

Brečela.

Házela věcmi.

Občas bych prostě chtěla přestat existovat.. jen abych věděla, jestli by si uvědomila, co mi vlastně dělá...