Thinking x Bullshits x Others

March 2017

Hrdinové dnešní doby

22. march 2017 at 1:06 | Dark Devil |  Thinking
Každý si pod slovem "hrdina" představí někoho nebo něco jiného. Někomu se vybaví jeho oblíbený superhrdina, někoho napadne člověk v okolí, nebo někdo o kom slyšeli v televizi, někdo, kdo vykonal nějaký odvážný skutek nebo jen nějakou maličkost, která se ale ukázala být velkým gestem a pro někoho je hrdina třeba "jen" člen rodiny, který se s něčím pere nebo popral, nebo je jen prostě něčím speciální.

Pro mě je, byla a vždycky bude, hrdinou moje babička z máminy strany. Nevím, čím jsem si zasloužila to, že jí mám ve svém životě, ale jsem za ní neskutečně vděčná. Ona je takový typ člověka, ke kterému si jdete pro radu, když nevíte, co dělat, taky je to ten typ člověka, ke kterému můžete přijít, když vám není zrovna do smíchu a ona ze všeho udělá vtip a nakonec se přistihnete, jak se hihňáte jako pětileté děcko naprosté blbosti a cítíte se líp.

Pamatuju si, že kdykoliv jsem měla nějaké trable ala "zaláskovala" jsem se do nového objevu, ona byla jediný dospělý člověk z rodiny, kterému jsem se odvážila o tom říct. Nikdy se mě na nic moc neptala, nechtěla vědět, co dělají jeho rodiče, jak ho znám, nebo co dělá za školu, prostě jen seděla a poslouchala mě mluvit o tom, co jsem si myslela, že je důležité, aby věděla (dneska se sama sobě musím smát) a když jsem skončila s mluvením, nikdy to nijak moc nerozebírala, sem tam dala nějakou "radu" nebo mě povzbudila, ale vždycky tyhle naše hovory zakončila: "A pokud je to hňup, tak ho kopni do pr****." Vždycky mě tím zaručeně rozesmála.
Dneska se sem tam ještě zeptá, jestli je nějaký nový objev, ale od chvíle, co mi bylo 18, tak nějak ty naše konverzace na tohle téma opadly. Občas mi to chybí.

Vždycky mě na ní fascinoval její přístup k věcem. Nezáleží na tom, jestli jí někdo naštval, nebo se nějak ztrapnila, nikdy si z toho nic nedělala. Mohla se na někoho opravdu rozzlobit a nelitovat ničeho, co ve vzteku "provedla". Nikdy se nezamýšlí nad tím, že možná nemusela být tak "krutá" nebo nemusela říkat tohle a tamto, vždycky se mi nad tím pozastavil trochu rozum, ale ona jen mávla rukou a řekla, že si to ten člověk v tu chvíli zasloužil a život je moc krátký na to, aby člověk litoval čehokoliv, co už se jednou stalo a zpátky se to nijak vzít nedá, a šla prostě dál. Kdykoliv se nějak ztrapní, a že se jí to daří docela často (aspoň vím, po kom to mám), vždycky to vezme s humorem a umí si ze sebe udělat srandu ještě víc. Tohle je velká část její osobnosti, kterou obdivuju. Myslím, že jsem vždycky taková chtěla být, nic moc si z ničeho nedělat, ale vím, že taková nikdy nebudu a proto si toho tolik cením na babičce, asi jsem se někde v hloubi duše tak trochu pyšná, že ona dokázala mít takový postoj, a jsem naštvaná na sebe za to, že já se k tomu nikdy nedostanu.

Čím je ale pro mě největším hrdinou?

Loni touhle dobou si celá naše rodina procházela na zrovna lehkým obdobím. Děda, který už dlouhá léta bojuje s rakovinou, na tom byl opravdu špatně a chvíli to vypadalo, že to bude už jenom a jenom horší. Pamatuju si ty hodiny tichosti strávené u stolu v kuchyni, kdy jsme tam jen prostě všichni seděli a neměli jsme tušení co říct. Nikdo se nechtěl smát, nikdo nechtěl brečet a tak mlčení bylo to nejlepší řešení.
Ze začátku za dědou do nemocnice mohla jenom babička, nikoho jiného nechtěl vidět, byl na tom opravdu hodně špatně a myslím, že kdyby se něco nakonec stalo, chtěl, abychom si ho pamatovali takový, jaký byl a ne takového, jakým se stal (během jen několika málo dnů ztratil hrozně moc váhy a vypadal, že se každou chvíli rozpadne). Nechápejte mě špatně, dědu mám ráda, hrozně moc a svým způsobem je pro mě hrdina taky, i když ne zrovna v tohle boji, protože on bojovat přestal ve chvíli, kdy odmítl brát prášky dávno před tím, než se tohle stalo, ale někdy soužití s ním je těžké. Občas na babiččině tváři můžu vidět, jak jí to ubíjí, vyčerpává a vysává to z ní pomalu život. Děda je typ člověka, který chce se mi všechno hotové, připravené a přesné, ale nehne pro to ani malíčkem, všichni to musí udělat za něj, pro něj a pokud možno co nejdřívě (nejlépe hned).

Bez ohledu na to, jak moc náročné ty věci jsou, nebo jak šíleně občas zní, nikdy jsem babičku neviděla, že by se mu postavila. Nikdy neřekla "ne, udělej si to sám", nikdy se s ním kvůli tomu ani nehádala. Bez ohledu na to, co si vymyslí, babička to prostě nějak udělá. Ať už o to požádá mě, sestru, mámu nebo kohokoliv jiného, vždycky to prostě nějak vyřeší. Možná je to od ní hloupé a občas si říkám, jak to může vydržet, protože být to já, tak už jsem asi souzená za vraždu (vtípeček), ale pro mě je to od ní hrdinství, protože bez ohledu na to, jak je občas děda hnusný (slova řežou hluboko), babička tu pro něj vždycky je a byla. Bez ohledu na to, kolikrát jí řekl, že se o něj nestará, že pro něj nikdy nic neudělá, ona to pořád snáší a staví se k tomu po svém. Bez ohledu čím si prošla ona, když byl děda v nemocnic a jak láskyplně k němu mluvila, když se nemohl skoro hýbat, pořád stojí silně a pere se s každým dalším dnem. Bez ohledu na to, s čím se přířítí moje teta (kapitola sama pro sebe), babička se s tím prostě vždycky nějak vypořádá (a ještě u toho stihne uvařit oběd pro všechny). A já jí za tohle všechno neskutečně obdivuju a neskutečně si jí vážím.

Jsem ráda, že je v mém životě a vždycky bude. A vždycky pro mě bude můj "super"hrdina v tričku s flekama (protože nikdy nemůže najít čisté tričko, i když je vyndané z pračky).

Den, kdy zmizelo slunce

14. march 2017 at 14:22 | Dark Devil |  Thinking
Jako by to bylo včera
a zároveň
milion let,
kdy stačilo
jenom málo
a změnil se celý svět.

Jako by to bylo dnes
a zároveň
se to vlastně ještě nestalo,
když se mi zdálo,
že naše slunce
svítit přestalo.

Prostě jednoho dne zmizelo,
bez vzkazu
bez jakéhokoliv znamení,
jediné, co po sobě nechalo,
byli lidé
zmatení.

A ti stále čekají,
kdy vrátí se zase zpět
a rozzáří celý svět
a dá nám trochu naděje,
že se vlastně vůbec nic
závažného neděje.

Co však dělat, než se vrátí,
moc nám toho nezbylo,
snad jen
pamatovat si ten

Den, kdy naše Slunce zmizelo.

Quo vadis

8. march 2017 at 10:30 | Dark Devil |  Shits
Kam kráčíš, můj živote,
pověz mi, kterou cestou se vydat mám?
Kdo na otázku mi odpoví
a koho se vlastně ptám?

Kam kráčíš, lásko,
kdo ublížil ti
a zlámal srdce tvé,
že na kousky je teď rozbité?

Kam kráčíš, osude můj,
čí jsou ty kroky, které sleduješ?
co nového pro mě sis přichystal,
a jsou věci, kterých lituješ?

Kam kráčíš, příteli,
je to už mnoho a mnoho let,
sotva teď znám tvoje jméno,
kdysi býval jsi celý můj svět.

Kam kráčíš, smrti
s kosou lesklou jak raní rosa?
Říkáš, že mám tě sledovat....

...už běžím, vesele, bosa.

But darling, nightmares are dreams too

8. march 2017 at 2:22 | Dark Devil |  Shits
Když mi bylo 15, usínala jsem s představou o tom, jak bude vypadat můj život po střední škole. Snila jsem o vejšce způsobem, jakým o tom sní každá naivní puberťačka, která netouží po ničem jiném, než se zbavit otravných rodičů, najít si lásku svého života a žít ten dobrodružný život sama za sebe. Hrozně moc jsem toužila odejít do Anglie a studovat vysokou tam. Vždycky to byla ta hlavní tématika mých představ a držela jsem se toho, jako by to bylo to jiné, pro co jsem žila. Jenže v té době to byla opravdu jenom ta představa a nikdy jsem nevěřila, že se to stane.

Sny se občas očividně plnit mohou. Dneska sedím ve svém pokoji na koleji uprostřed Anglie a sepisuju článek, o kterém se mi v 15 letech ani nesnilo. Jenže ne každý sen jde tak, jak byste si představovali a ne všechno je tak, jak se to dozvíte z internetu.

Nevím, proč jsem šla s představou, že Anglie je něco jiného. Že lidé jsou ti milý, hodný a přátelský a pokud potřebujete, tak vám pomohou, protože to mají v krvi. No, mají tam hodně věcí, ale nic z toho před tím jmenovaného to není. Lidé tady jsou naprosto stejní jako kdekoliv jinde (jen na vás nadávají v jiném jazyce, vy jim ze začátku ani moc nerozumíte, takže sranda). Přijde mi, že jakmile Angličan zjistí, že nejste z Anglie, ale odněkud jinud, jeho postoj k vám se změní o 180° a najednou vás vidí jako odpad, který zalhcuje jeho zemi, na kterou je tak pyšný. Považuje vás za uhlavního nepřítele, protože studuje v jeho zemi, aby ste mu ukradli práci, rodinu, děti, vnoučta a psa, a tak s vámi pak taky začne jednat. Někteří mají alespoň tu slučnost, že svou hru "Budu milý"" umí hrát dostatečně silně na to, aby si jí udrželi alespoň do té doby, než zahnete za roh, ale někteří vámi otevřeně opovrhují a ještě jsou na sebe hrdí. Pokud si tomuto typu náhodou dovolíte v něčem nerozumět, začne mluvit ještě rychleji, aby vám dokázal, jak moc sem prostě nepatříte.

Nepatřím sem. To vím i bez nich. Na jednu stranu mám chuť si sbalit všechno, co mám, vrátit se domů a žít si svůj nudný, potupný život ze svého malého pokojíčku, kde jsem strávila celý život, jenže nějaká část mě, kterou jsem objevila teprve nedávno, tu chce zůstat a naštvat je ještě víc.

(Ani nevím, proč se k tomuhle blogu vracím. Něco mi z tohohle skladiště chybělo v tom mém shnilém srdci.)